Vzpomínám si na svůj první mobilní telefon, který byl takový škaredý a když to tak vezmu, tak jsem úplně věděla, že to není úplně nový mobilní telefon. Byl to už jetý mobilní telefon, byl z druhé ruky. Byla jsem docela zklamaná, protože můj otec mi řekl, že mi pořídí opravdu skvělý mobilní telefon, se kterým budu opravdu nadmíru spokojená, ale bohužel to tak ale nebylo. Byla jsem spíše zklamaná, protože v té době, kdy jsem dostala od otce mobilní telefon, tak mobilní telefony už byly tak rozšířené, že nebylo výjimkou, že i malé děti měly mobilní telefon třeba v ceně deset tisíc korun.
A já jsem dostala z druhé ruky mobilní telefon, který stál sotva dva tisíce korun. Teď sice mi samozřejmě nejde o cenu, ale šlo mi spíše o to, aby se mi kamarádi nesmáli. Všichni víme, že dorostenci jsou takoví, že se většinou těm druhým dětem smějí, když mají něco jiného anebo nekvalitního. A jak jsem řekla, tak jsem taky tak dopadla. Bohužel se mi děti smály, že mám takový starý oprýskaný mobilní telefon, který nestojí ani za řeč.
Byla jsem z toho samozřejmě nešťastná a nejhorší na tom bylo, že já jsem tohle věděla. Věděla jsem, že můj mobilní telefon je na nic. A taky mě hodně mrzelo, že můj otec na mě šetří, takže mi nepořídit vůbec žádný kvalitní mobilní telefon. Svěřila jsem se mamince, které to taky bylo líto, ale moje maminka neměla moc peněz, takže mi mobilní telefon nemohla pořídit. Naši rodiče byli totiž rozvedení, takže to taky tak vypadalo. A otec byl vždycky bohatší, ale taky to dává najevo tím, že spíše utrácel ve společnosti mezi kamarády, ale že by koupil něco lepšího mě, tak to vůbec ne. A opravdu hodně mě to mrzelo. Je hodně lidí, kteří mají hodně peněz, ale nechtějí někomu druhému kupovat drahé věci. Jako třeba mobil. A to ani ne vlastní rodině nebo dětem. Ale slyšela jsem, že je mnoho rodin, které nedrží bohužel pospolu.